Kurzy fotografování mohou být různé – tento fotokurz je volným seriálem textů psaných původně pro internetové stránky české edice časopisu National Geographic. A možná to tedy ani kurz fotografování není, prostě jen soubor textů o tom, co se fotografům při cestách honí hlavou.

Gejši v Kjótu byly vskutku velkorysé. Zastavily se, na dvě tři vteřiny zapózovaly. A v tomto případě ani nevadí, že se dívají do objektivu. (Dost pomáhá i jednolité pozadí).

Nejhorší jsou Martiničané, jednou po mě házeli zeleninu. S Rusy také bývá kříž – všude pořád vidí policisty, tajné agenty a podobná stvoření. Zato japonské Gejši, ty jsou zlaté!

O čem to mluvím? O fotografické geografii, tedy o pomyslné mapě, na níž si každý větší i menší cestovatel skládá své poznatky z ďábelsky obtížné disciplíny: jak snadno/nesnadno se kde dají fotografovat lidé na ulicích. Mapa jisto jistě vypadá u každého jinak, ale pár trendů se tam najít dá.

Občané zbohatnuvších kolonií (jako onen zmíněný Martinik) jsou k focení nepřátelští, protože mají (asi oprávněný) dojem, že v nich vidíte pouze jakési domorodce v karibském ráji. Občané postsovětští mají stále v genech, že když je někdo začne nečekaně fotit, asi něco provedli a brzy skončí v Gulagu nebo podobném místě, přátelské slovo případně vodka to ovšem většinou vyřeší. Naproti tomu lidé v Asii (většinou) prostě mají radost, že je někdo fotí, protože si (většinou) myslí, že na světě je hezky.  Vloni jsem takto naháněl dvě ctnostně cupitající gejši v ulicích Kjóta, uctivě se zastavily, mile se usmály a skvostně zapózovaly. Inu, gejši.

Daleko nebo před obličej?

Ale vážně: jak tedy fotografovat na cestách lidi? A jak dosáhnout toho, aby fotka působila akčně, věrohodně a abyste pak nepřivezli tuny záběrů typu „malý indický chlapec hrdě a prkenně zírá do objektivu s vzorně připaženými pažemi a za ním ční Tádž Mahal“?

Možnosti jsou dvě: lidi je možné nenápadně fotit z dálky, tak, že o vás více méně netuší. Dobrá cesta to nesporně je, ale má v sobě skrytý háček: fotografujete vlastně v portrétním  či poloportrétním režimu, a fotky jsou pak všechny trochu na jedno brdo.

Nelze tedy žít bez druhého postupu – mít nasazenou třeba poctivou osmadvacítku a dostat se k lidem co nejblíž. Jen tak totiž zachytíte to, co je zachytit třeba: nejen lidi, ale i jejich okolí, atmosféru místa, kouzlo okamžiku. V reportážní fotografii je právě tento typ obrázku naprosto základním kamenem. Otevřete si nějaký fotočasopis nebo fotoknížku – uvidíte!

Jinak to prostě nejde

Ruským veteránům v Moskvě fotografování nijak nevadilo. Jenže se pořád měli tendenci dívat se na mě a přímo do objektivu. Tak jsem je začal fotit nenápadně, nečekaně, při chůzi. A hlavně zblízka.

Pravda, není to zrovna jednoduchá disciplína. I když vás v příznivých zemích pustí lidé k sobě, nejspíš se začnou culit do objektivu, mávat, prostě činit věci, které vedou ke zničení jakéhokoliv fotografického pokusu. Jediná šance je tedy praktikovat pozoruhodný fotografický tělocvik – fotit v chůzi: vybrat a promyslet záběr, přiblížit se k lidem, mít aparát nachystán, čas nastaven dostatečně krátký (aby se to nemázlo), přijít, nezastavovat, rychle na oběť dvakrát třikrát zmáčknout spoušť a stejně rozvážným krokem zase jít dál. Jako byste byli jen na procházce a ten člověk vás vlastně moc nezajímal.

A hlavně se jim nedívejte do očí! Fotografovaní, jimž nedáte šanci propíchnout vás očima, mají mnohem menší  tendenci  vám nadávat či dát pěstí.
Že to je složité a krkolomné? Je. Ale jinak to prostě nejde.

Při focení „dejte řeč“

A pokud máte štěstí, a jste v zemi fotografům více méně nakloněné, máte ještě jednu šanci: dát se s objekty do hovoru a fotit je tak říkajíc v nestřeženém okamžiku. Anebo je prostě někam trochu naaranžovat. Proč fotit pravoslavného popa před ošklivými dveřmi, když kousek dál vám může pěkně projít kolem úchvatné kaple na okraji lesa? Anebo proč by indický zaklínač hadů (když už jste mu stejně dva dolary dali) musel tu kobru krotit před hnusným parkovištěm, když může popojít  o dva metry dál k hezky barevným dveřím svatyně?

Že to není úplně košer? Ale prosím vás, vždyť to dělá každý! Už vás dnes nechci posílat podruhé listovat fotoknihou či časopisem, ale kdybyste tam přece jen nahlédli, vězte, že takto nenásilně naaranžovaných obrázků tam bude mnohem více, než byste se odvážili pomyslet. Přece nenecháte fotografované lidi, aby vám kazili obrázky!

Inu, s lidmi je vážně kříž.

Všechny díly Kurz fotografování:

KURZ FOTOGRAFOVÁNÍ: 1. JAK VYBRAT FOŤÁK ANEB HRŮZA U PUTINA

KURZ FOTOGRAFOVÁNÍ: 2. JAK FOTIT OBYČEJNÉ VĚCI ANEB POZOR NA STÍNY V PODLOUBÍ

KURT FOTOGRAFOVÁNÍ: 3. PRAVDIVÝ PŘÍBĚH O ISO ANEB ZLOMOVÝ BÝK V LISABONU

KURZ FOTOGRAFOVÁNÍ: 4. NEDÍVEJTE SI JIM DO OČÍ, ANEB JAK FOTIT LIDI

Kurzy fotografování mohou být různé – tento fotokurz je volným seriálem textů psaných původně pro internetové stránky české edice časopisu National Geographic. A možná to tedy ani kurz fotografování není, prostě jen soubor textů o tom, co se fotografům při cestách honí hlavou.

Při větším zvětšení je – zejména na býkovi – na tomto snímku vidět, že vysoké ISO se už negativně projevuje na kvalitě snímku. Jeho srst je plná barevné "krupice". Kdybyste ho fotili někde venku na nižší citlivost, krupice by tam nebyla.

Každý fotograf si pamatuje onu chvíli, kdy před několika lety smutně pohlédl na svého klasicky filmového miláčka, a v duchu se mu omluvil s myšlenkou, že opravdu na té digitální éře něco je.

Mně se to stalo jednoho horkého letního dne v Lisabonu. To bylo tak: s ženou jsme vyrazili na býčí zápasy.  Já vybaven svým Nikonem FM2, legendární zrcadlovkou, jíž byla pořízena nemalá část fotografických pokladů konce „klasické éry“. Má žena měla digitálního Canona, nad níž jsem ohrnoval nos, protože tehdy prostě byla taková doba.

Fotografovat útočící býky kdesi dole v dálce a při umělém osvětlení není zrovna snadné, a já to ani nezkoušel. A v ženině plastovém Canonu jsem se alespoň se značnou nedůvěrou pokoušel vyšponovat ISO (tedy citlivost) co nejvýš a čas udržet tak krátký, aby býk nebyl mázlý.

A pak se to stalo: ty fotky byly vlastně překvapivě dobré a já poprvé s omluvou pohlédl na toho krásného chromově černého Nikona a v duchu mu řekl: „Tak tohle ty neumíš.“ Tak začala moje digitální éra.

Bez ISO to nejde!!

Proč to všechno říkám? Protože mám o ISO ještě jednu „historku“ – na svých kurzech o fotografování jsem zjistil, že povědomí o této nezvukomalebné zkratce je naprosto mizivé. A že lidé sice investují dvacet nebo i padesát tisíc do foťáku, ale nedochází jim, že pochopit význam ISO je stejně zásadní, jako třeba vědět, že z objektivu je třeba před focením sundat krytku.

Pokud to víte a také si hned po zapnutí kamery říkáte, „tak kolik je tu světla a co tam mám za ISO“, nemusíte číst dál, nic převratného se už nedozvíte. Pokud si nejste zcela jisti, klidně ještě neutíkejte…

ISO je prostě číslo, které určuje, jak citlivý je film či jak „citlivě“ se chová digitální čip. V dávných dobách se fotilo na stovku či dvoustovku, a když jsem vyrážel do Ruska s čtyřstovkou, občas jsem slýchával obdivné mručení ve stylu, „čtyřstovku, to zatím naše mladá demokracie vyrobit a používat neumí, to je opravdu buržoazní frajeřina“.

Dnes vám i nejobyčejnější digitál dovolí citlivost zvednout do výšin bezmála závratných, nejméně k číslu 1600. No a k čemu to zvedání tedy je? V běžném životě především k tomu, že automatika vám tam při vyšším ISO hodí kratší čas a obrázky (možná) nebudou rozmazané. A fotit můžete i v šeru či tmě.

Pozor na šum při vyšším ISO

Jak vyfotit koridu v Lisabonu obyčejným digitálem? Je třeba nastavit co největší ISO, fotit v manuálním režimu s co nejkratším časem, alespoň 1/250. A doufat, že to nebude moc tmavé, a když ano, tak se to trochu zesvětlí při úpravě.

Zkuste si to třeba jednoduchým cvičením: nastavte plnou automatiku na tři různé citlivosti (např. 100, 400, 1600) a třikrát vyfoťte ten samý obrázek, třeba pobíhající dítě či kamarády v hospodě. Fotky s nízkým číslem budou asi trochu mázlé (protože automatice nezbyde nic jiného, než tam dát dlouhý čas). Čím vyšší číslo, tím bude obrázek ostřejší.

A nyní se tedy říkáte: Jasně, tak já prostě pořád budu fotit na těch 1600. Ale tak jednoduché to není: vyšší citlivost zároveň znamená nižší kvalitu obrázku. Pořádně se na své testové snímky podívejte – uvidíte, že kresbu obrázku focených s vysokou citlivostí začíná porušovat šum, zkrátka takové ty podivné body připomínající barevnou krupici.

Podtrženo sečteno: Bez znalosti ISO to nejde!!

Vždy hledejte jeho optimální výši: čím nižší, tím kvalitnější obrázky budou, a je tedy škoda v plném slunci fotit na třeba 1000vku…

V přítmí či při focení věcí v pohybu se nebojte citlivost šponovat, ale vězte, že to je úkor kvality obrázku.

Zkrátka, přepínání citlivosti je možná jedním největším zázrakem digitálního světa.

Nikon FM2, na němž se pravda nedá šponovat nic, s sebou občas ještě vozím. Má velkou výhodou, na cestách mi ho nikdo neukradne. Taxikář v Afghánistánu na něj jednou překvapivě pohlédl a optal se, zda byl vyroben před druhou světovou válkou. Řekl jsem mu, že už před první. Byl spokojený a neukradl mi ho.

A já si myslel své.

Všechny díly Kurz fotografování:

KURZ FOTOGRAFOVÁNÍ: 1. JAK VYBRAT FOŤÁK ANEB HRŮZA U PUTINA

KURZ FOTOGRAFOVÁNÍ: 2. JAK FOTIT OBYČEJNÉ VĚCI ANEB POZOR NA STÍNY V PODLOUBÍ

KURT FOTOGRAFOVÁNÍ: 3. PRAVDIVÝ PŘÍBĚH O ISO ANEB ZLOMOVÝ BÝK V LISABONU

KURZ FOTOGRAFOVÁNÍ: 4. NEDÍVEJTE SI JIM DO OČÍ, ANEB JAK FOTIT LIDI

Kurzy fotografování mohou být různé – tento fotokurz je volným seriálem textů psaných původně pro internetové stránky české edice časopisu National Geographic. A možná to tedy ani kurz fotografování není, prostě jen soubor textů o tom, co se fotografům při cestách honí hlavou.

Fotit exotické výjevy je často to nejjednodušší – vše je hezky barevné, romantické a pozoruhodné. (Jezero Inle, Barma, 2008).

Na začátek krátká historka – půjčil jsem si ji od mého kamaráda, známého fotografa, který kdysi studoval střední grafickou školu.

Svému kantorovi se jednou pochlubil fotkou, na níž bylo jakési pražské zákoutí v nízkém večerním světle, tedy samý kámen, dlaždice, dlouhé stíny atp.

„Pojďte sem,“ řekl mu ten kantor otráveně, otevřel šuplík stolu a výhružně ukázal do něj. Byly tam tuny velmi podobných i navlas stejných fotografií, které pořídily generace studentů před ním. Samé dlouhé stíny, samá zákoutí, samá podloubí.

Kamarád, dušuje se, od té doby přestal podobné „umění“ fotit a stal se slavným.

Bacha na velké umění

Pointa je tato: mnozí začínající fotografové se lapí do této „umělecké“ pasti a začnou fotit závěje listí, západy slunce v podloubí, rozmazané tváře za sklem s krůpějemi vody a stanou si mistři v užívání největšího nepřítele fotografické kreativity jménem Photoshop.

Neříkám, nedělejte to. Každý ať činí, co chce. Jen ale říkám, že v tom focení opravdu nespočívá. Na „umění“, nebo opravdu umění je času vždy dost. Nejprve je potřeba odedřít si to nejtěžší: fotit obyčejné věci kolem sebe a postupně se stávat opravdovým fotografem: tedy člověkem schopným zkoncentrovat na políčko to, co chce: kouzlo okamžiku, emoce, napětí a složité příběhy kolem sebe nacpat do jediného záběru.

Ony stíny na dlažbě v podloubí umí vyfotit každý (opravdu). Skoro každý dokáže vyfotit ucházející portrét buddhistického mnicha v šarlatovém oděvu na pozadí starého kláštera obrostlého stromy (na tom se nedá skoro nic zkazit, prostě to zmáčknete).

Ale co když bude třeba chtít udělat nějakou použitelnou a více méně hezkou fotku něčeho zcela děsivě obyčejného, v příšerném prostředí za mdlého světla? Příklad ze života pár týdnů starý: ochutnávka medu v jedné malé valašské obci – co bych pro tchána neudělal? Podmínky: umělé světlo, sál kulturního domu – žádné barvy, lidé pomalu se dloubající plastovými lžičkami ve sklenicích s medem (žádní divocí barevní buddhističtí mniši).

Teprve v takové situaci se ukáže, zda někdo opravdu fotit umí, či ne a zda už má nárok na to, aby si pak venku po svém a unikátně vyfotil to hezky zapadající slunce nebo podloubí kostela. (Ne, fotky z toho Medového odpoledne vám prostě neukážu!)

Této disciplíně říkám focení běžného dne a je to disciplína zcela nejtěžší. A kdo chce fotit, musí se v ní prostě snažit prorazit hlavu zdí.

 Existuje fotka s velkým F?

Že to je banální fotka z banální situace? Ano – jenže právě fotografovat obyčejné věci – třeba výlet do Divoké Šárky – je to nejtěžší. Nelehký úkol zní: jak v takové situaci udělat fotku, na kterou bude zajímavé se dívat ještě i po letech.

Nemusí to být zrovna peklo zosobněné plastovými lžičkami v medu, ale třeba úkol o něco lehčí: jak vyfotit dítě či kamarády na výpravě do lesa někde za Prahou. A vyfotit je tak, aby to byla opravdu Fotka. Definice Fotky s velkým F zní: je to taková fotka, kterou má cenu si schovat, protože stojí za to pohlédnout na ni ještě i za deset let, a každý, kdo se na ní podívá, se na ní podívá rád, protože má v sobě zkoncentrované originální kouzlo okamžiku. Fotka je tak schopna samostatné existence a není nutné vědět, co či kdo na ní je a za jakých okolností byla pořízena.

Ještě jedna pomůcka pro odhalení Fotky: každý ji hned pozná, i ten, kdo o této disciplíně neví vůbec nic. Fotka přitáhne pozornost, ať už na papíře někde v šuplíku či monitoru obrazovky. Protože má v sobě kus magie a ta je univerzální.

Nu ano, fotit Fotky je těžké. A já těch Fotek vlastně taky nijak zvlášť moc nemám. Ale to nevadí. Je prostě třeba se snažit. Kvůli tomu přece fotíme.

Tedy přeju hezké Fotky!

Všechny díly Kurz fotografování:

KURZ FOTOGRAFOVÁNÍ: 1. JAK VYBRAT FOŤÁK ANEB HRŮZA U PUTINA

KURZ FOTOGRAFOVÁNÍ: 2. JAK FOTIT OBYČEJNÉ VĚCI ANEB POZOR NA STÍNY V PODLOUBÍ

KURT FOTOGRAFOVÁNÍ: 3. PRAVDIVÝ PŘÍBĚH O ISO ANEB ZLOMOVÝ BÝK V LISABONU

KURZ FOTOGRAFOVÁNÍ: 4. NEDÍVEJTE SI JIM DO OČÍ, ANEB JAK FOTIT LIDI

Jak vybrat fotoaparát? Dříve to bylo jednoduché, nyní fotografové tak trochu zápasí s nadbytkem dobrých i špatných variant – a právě tím, jaký foťák si koupit, se budeme zabývat v prvním dílu Kurzu fotografování.

Tento obrázek vznikl v Afghánistánu pro českou edici National Geographic. Focen byl na diák legendárním Nikonem FM2, který je naprosto manuální. Tedy žádné stovky čudlíků, programů a automatik, které mnozí považují za základ focení. Dobrá čočka v objektivu stačí. (Kohnadžad, Afghánistán, 2002).

To bylo tak: jednou nad ránem před mnoha lety mi zazvonil telefon a šéfredaktor MF DNES na mě houkl: „Sbal se, letíš s prezidentem za Putinem, za hodinu buď u letadla.“ Bydlím nedaleko od letiště a pas neodkládám, tedy jsem to stihl. Jenže můj fotoaparát zůstal zamčen ve skříni v redakci.

V zrcadlovce pes zakopán není: problém je v majiteli, který ji prostě neumí používat.

A tak jsem pak o pár hodin později stál s několika kolegy v Putinově venkovské rezidenci a mohl si téměř sáhnout na jednoho z nejmocnějších mužů planety. A zažíval návaly vzteku, protože jediný aparát, který jsem sehnal, byla jakási prastará krabička s plastovým objektivem, kterou mi narychlo půjčila hodná paní z ambasády. Nevyfotit si Putina by bylo skoro tak bolestného jako nevyfotit přistání marťanů.

Ale – což je ta pointa – to vlastně nedopadlo zase tak špatně. Fotka vyšla i v mé cestovatelské knížce a na malém formátu z ní lowcostovost nijak zvlášť nečiší.

 Fotoaparát umí víc, než jeho pán

Dnes by ta paní nejspíš měla aparát za tři čtyři tisíce a výsledek by byl ještě výrazně lepší, protože digitální éra přinesla pád cen přístrojů a i ty obyčejné zvládnou překvapivě hodně.  Zkrátka: není pravda, že k udělání hezkého obrázku potřebujete vybavení za desítky tisíc. A nevěřte „chytrým knihám“ a reklamním letákům, které vás budou přesvědčovat o opaku.

Většina lidí (nebo spíš skoro všichni) mají fotoaparáty, které toho umí mnohem víc, než jejich páni. Často slýchám větu: „Koupil jsem si zrcadlovku, ale není nic moc, neumí dělat o moc lepší obrázky, než můj starý kompakt.“ Jenže v té zrcadlovce pes zakopán není: problém je v majiteli, který ji prostě neumí používat.

Putin a jeho žena Ludmila na obrázku z nejobyčejnějšího možného fotoaparátu, který mi tehdy na poslední chvíli půjčila paní z českého velvyslanectví. Není to zase taková hrůza… (Novo-Ogarjovo, Rusko, 2003).

A když jsme zmínili ten „obyčejný kompakt“ za pár tisíc: pokud se postavíte na Václavák a budete fotit za dobrého světla třeba svoji rodinu, výsledek bude překvapivě podobný, jako kdybyste je fotili zrcadlovkou za 20 000 Kč či nějakým dělem v ceně mnohonásobně vyšší.

Tedy: na foťáku sejde mnohem méně, než si mnozí uvědomují. Samozřejmě, má to své limity: pokud budete chtít fotit koňské dostihy, vrh oštěpem na olympiádě nebo toužíte zvětšovat portréty na velikost panelového domu, připravte se na investici ve výši menšího či většího auta, a poučka o rodině na Václaváku platit přestává.

 Co si koupit za fotoaparát? To je trochu chyták

Dobrá, a co z toho plyne pro velmi častou otázku: Co si mám koupit za fotoaparát? Vyčerpávající odpověď by zabrala zhruba desetinásobek tohoto textu, zahrnovala by i popis názorů fanatických příznivců/odpůrců různých značek a stejně by jasnou odpověď nepřinesla.

Krátká odpověď zní:

1. Pokud fotíte jen někdy, foťte, čím chcete, vaše kamera umí mnohem víc, než si myslíte (ale naučte se s ní pořádně zacházet!)

2. Pokud toužíte po opravdu krásných fotkách a začínáte, pořiďte si obyčejnou zrcadlovku (plus dva objektivy) za cca 20 000 Kč (ale naučte se s ní pořádně zacházet!)

3. Pokud jste už někde dál či toužíte fotit lvy při lovu, pouštní bouře či ledy Antarktidy, kupte si něco, co vydrží více než levná zrcadlovka (viz bod 1.)  Radit vám, ať se i s tím superstrojem hlavně naučíte pořádně zacházet, si vám vnucovat neodvážím (jistě byste se urazili). I když…

Všechny díly Kurz fotografování:

KURZ FOTOGRAFOVÁNÍ: 1. JAK VYBRAT FOŤÁK ANEB HRŮZA U PUTINA

KURZ FOTOGRAFOVÁNÍ: 2. JAK FOTIT OBYČEJNÉ VĚCI ANEB POZOR NA STÍNY V PODLOUBÍ

KURT FOTOGRAFOVÁNÍ: 3. PRAVDIVÝ PŘÍBĚH O ISO ANEB ZLOMOVÝ BÝK V LISABONU

KURZ FOTOGRAFOVÁNÍ: 4. NEDÍVEJTE SI JIM DO OČÍ, ANEB JAK FOTIT LIDI

Podrobnosti jsou zde: Fotokurz v proslulém hotelu Horal

A takto bude vypadat: